MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


20. DEN, 9. 3. 2001, PÁTEK - THE GRAMPIANS

Po včasném budíčku vyjíždíme v 9:30 směr Warrnambool, Killarnay, Penshurst a Dunkeld do Halls Gap. Cesta to byla zajímavá, protože jsme po cestě viděli dvě bouračky kamiónů. Kousek před Penshurstem byla převrácená cisterna v příkopě, naštěstí to snad nebylo nic vážného a ani cisterna nebyla vyteklá. Asi byla prázdná. Neujeli jsme ani 10 kilometrů a minuli jsme další převrácený kamión vedle silnice. To už bylo podstatně horší, protože ten vezl ovce a okolí vypadalo jako po výbuchu. Všude leželi mrtvé ovce nebo bloudili zraněné okolo, většinou kulhající kvůli zlomeným nohám. Taková malá apokalypsa. Doufám, že už nic podobného neuvidíme.

A tak dojíždíme do Grampians. Je to pískovcové pohoří staré 400 miliónů let a zároveň třetí největší národní park ve Victorii. Turistické, správní a informační centrum je městečko Halls Gap. Samozřejmě musíme hned do Visitor Centre, kde se Pavlovi, myslím že snad v Austrálii poprvé, podařilo vydrndat razítko. Je to razítko mladých ochranářů parku a je na něm znak s koalou. Přesunujeme se do Brambuk Aboriginal Living Cultural Centre, které je hned vedle a potom už jedeme autem podle plánku do Wonderland Ranges. Z parkoviště jdeme už pěšky do Grand Canyonu tvořeným tmavými pískovcovými stěnami. Stoupáme kaňonem vzhůru až na vrcholovou plošinu, po které dojdeme až k dalšímu mnohem menšímu kaňonku - Silent Street. Je tu neskutečné vedro jako v peci, odhadujeme tak minimálně 38 ºC ve stínu, ne-li víc. Aby také ne, když jdeme neustále po rozpálených skalách. Naštěstí máme s sebou dost vody na pití, každý minimálně 1,5 litru kromě Mirky, která si nevzala skoro žádnou. Prý moc pít nepotřebuje, ale my se s Pavlem obáváme, že se jí to asi nevyplatí. Však to taky všude píšou - všude vodu s sebou. Cestou míjíme "rezaté" stromy, mají od nějakých lišejníků rezavou kůru. Uličkou ticha dojdeme až na vyhlídku The Pinnacles, odkud je vidět celá centrální a východní část Grampians s jezerem Ballfield. Stejnou cestou se po čtyřech hodinách zase vracíme k autu.

Další zastávkou je Reed Lookout, vyhlídka pro změnu na západní část Grampians. Mirce není dobře, tak zůstala u auta a my jsme se s Pavlem vydali ke skále nazvané The Balconies. Mysleli jsme se, že se na ní vyfotíme, je to takový převis nad údolím, ale byl zavřený, protože se pomalu rozpadá. Tak ho musí nejdřív zpevnit. My jsme si tedy našli aspoň falešné Balconies hned vedle a tak naše "fotky nad propastí" ve fotoalbech nechybí. Vracíme se k autu, kde čeká Mirka a vyrážíme dál na MacKenzie Falls. Po kamenném schodišti sestupujeme až dolů k jezírku pod vodopádem. Pavel s Mirkou si zahráli na malé horolezce a vyšplhali se na velký balvan u vody, kde jsem je vyfotil. Pak už tam začal lézt každý. Po cestě zpátky na parkoviště se zastavujeme u občerstvení, kde si kupujeme zmrzliny, abychom trochu zchladili naše přehřátá těla. Prodavač nám potvrzuje naší odhadovanou teplotu. Tady dole ve stínu stromů dneska naměřil asi 36 ºC, takže tam nahoře, na těch rozpálených skalách, bylo určitě víc. Mirka si doplnila tekutiny, tak jí je už líp. Příště musí víc pít, tady to není žádná sranda.

Poté jsme naším Nissanem vyrazili přes Horsham dál směrem na Adelaide. Pavel navrhuje navštívit jeskyně v Naracoorte, ale to jsme mu s Mirkou zatrhli, takže valíme na Dimboolu. Před Nhillem míjíme odpočívadlo s tabulkou Rest and Sleep a protože se začíná pomalu stmívat, otáčíme se a vracíme zpátky. Tohoto místa využijeme pro dnešní nocleh. Ještě za světla, než zatmíme, si rychle děláme večeři. Před tím, než jdeme od šišek a větví odklidit plácek pro stan, vidíme v dálce na obzoru kouř a za chvíli i plameny. Nic moc příjemný pocit v této vyprahnuté krajině a za stálého větru směrem od ohně k nám. Okolo desáté jdeme spát. Teprve třetí bivak nadivoko. V noci nás budí rachot projíždějících kamiónů, i když jsme se stanem dobrých 70 metrů od silnice. Přesto mám pocit, že mi každou chvíli některý z nich musí vjet na hlavu. Prémií jsou potom tři nákladní vlaky.

Ž 327 km      € já